Zpočátku dokonce hrozilo, že čeští vlastenci budou tento moderní dopravní prostředek bojkotovat. Rychlost cestování a hlavně nízká cena jízdného však nad vlasteneckými pohnutkami nakonec zvítězila.

V první dubnový den roku 1899 vyrazila na svou první jízdu po Olomouci, a současně první na celé Moravě, tramvaj, neboli tehdejší terminologií vůz elektrické dráhy. Kdo by čekal, že tehdejší noviny budou plné takové události, byl by zklamán. V pražských Národních listech ani v brněnských Lidových novinách si této přelomové novinky nepovšimli, ačkoliv jinak nelenili informovat například o tom, že mezi Židenicemi a Juliánovem byl odchycen černý dlouhosrstý pudlík a majitel si jej může vyzvednout na četnické stanici v Židenicích. Olomoucké listy tuto událost přeci jen zaznamenaly, ačkoliv rozhodně ne nikterak rozsáhlými články a dokonce ne pouze v pozitivním duchu.

Pro německy psaný olomoucký list Mährisches Tagblattes bylo spuštění elektrické dráhy jednoznačným důvodem ke vzletným slovům: „K otevření elektrické pouliční dráhy. Ode dneška naše město vstoupí do řad těch měst, která již nabízí moderní dopravní prostředek, elektrickou dráhu. S hrdostí a uspokojením může Olomouc hledět na nově vytvořené velké dílo, významný krok, díky němuž naše město nijak nezaostává za ostatními komunitami stejného významu.“

Zcela chladně se stavěly k elektrické dráze české olomoucké noviny Našinec. V prvních dnech o spuštění dráhy nepsaly vůbec, a teprve 7. dubna vydaly zprávu, že elektrická dráha v Olomouci byla spuštěna, „jak se podobá, jen pro Němce. Všechny nápisy na vozech, označení stanic a podobně jest jen německé, jakoby správa dráhy české obecenstvo nestála. Jest to urážka obecenstva českého rázu co nejhrubšího, i nelze se diviti, navrhuje-li se zcela vážně ... aby totiž české obecenstvo celý podnik úplně ignorovalo.“ O dva dny později, 9. dubna, vyzvala dokonce česká Národní rada v Olomouci k reálnému bojkotu – skrze tisk vyzvala „české obecenstvo v Olomouci a nejširším okolí, aby jízdy v elektrické dráze po Olomouci se zdržovalo“.

Jenže vůle bojovat za jazykovou rovnoprávnost neobstála ve srovnání s praktickými výhodami tramvajové dopravy. „Nebyla sice příliš pohodlná, vozů bylo navíc zpočátku málo, byl to ale podstatně levnější druh dopravy než třeba drožka nebo dosavadní omnibusy,“ říká historik Milan Tichák. Už 16. dubna tedy Našinec couvá a píše, že nechce „schvalovati přímé proskribování a tupení jednotlivých našich lidí, když v nejnutnější potřebě použijou výhod laciné dopravy po dráze“. Za svou ale elektrickou dráhu český tisk nevzal – ještě dlouho se o tramvajích psalo vesměs negativně, především v souvislosti s nehodami a rizikem této hromadné dopravy.

Pokud se ale český člověk nechtěl vláčet od nádraží do centra Olomouce pěšky, nebo platit značnou sumu drožkáři, tedy dobovému taxikáři, mohl se i s laskavým přimhouřením očí bojovných vlastenců tramvají svézt. Však olomoučtí Češi si to vynahradili o necelých dvacet let později – za První republiky byly ony nápisy v tramvajích a na zastávkách zase výhradně české.